Agáta blogující na Blog.cz

Tohle je můj úkol do jednoho kurzu, který jsem měla odevzdat už v půlce března. Odvezdala jsem ho až dneska. A nedá mi to, abych si jej rovnou nezveřejnila.

Takže tři dva jedna teď...

Není možné...zavřeli mi Lavazzu... Šla jsem dneska přes město koupit jehly, projdu kolem baráčku s okýnkem, ve kterém prodávali, mnou opěvované, kafe "to go" Lavazza. Nejen že ten stánek byl zavřený. Celé okno a čelní stěna, kde býval stánek s kafem,  byly vytržené a zůstala tam jenom vykachličkovaná díra. Vypadalo to jako v Bělehradě v polovině devadesátých let nebo v nějakým sci-fi katastrofiském filmu. Kolem si normálně procházeli lidi a vůbec je to neštvalo. Tak to jsem asi jediná, kdo bude po tom krámku smutnět.

Naštěstí se v okolí FF OU objevilo několik nových míst, kde prodávají kafe sebou. Mít čas, jistě bych již provedla další průzkum, ale já ho nemám.

Co se u nás v centru nezměnilo jsou ty možnosti, které se vám při průchodu náměstím nabízejí. Během pěti minut, kdy jdete napříč jeho středem, vás zastavují cizí lidi, aby vám umožnili teď a tady změnit mobilního operátora, zdravotní pojišťovnu, privátního lékaře, církev... S jarem se opět vyřítilo do ulic množství těhle "sběračů" klientely, aby mě donekonečna přesvědčovaly o tom, že tak jak jsem to dělala doposud, to bylo úplně špatně, a že právě oni mi nabízejí lepší život, ať už ten, nynější nebo posmrtný. 

Jo a poslední věc: Prodavačky v Albertu berou 8000, přitom tam jsou od nevidim do nevidim. Je to hanebnost, Alberte!

S touhy dělat velké umění na malé sociogeografické ploše jsem po jednom kvalitním lyžáku, kde jsem dělala vedoucí, přemluvila několik sympatických dětí hrát se mnou divadlo. Sepsala jsem si hru o Červené Karkulce a ono to ku podivu vyšlo. Tak jsme se s dětma dohodli na další hře. Zvýšila jsem "level". Žádná dětinská hříčka, pořádné divadlo, středověk, souboje, inteligentní humor. Po pěti komplikovaných měsících jsme minulý týden předvedli, jak se celý ten záměr vydařil.

Příště napíšu Popelku.

Člověk občas zaslechne, jak si vedou profesionální režiséři během natáčení či nacvičování s dospělými profesionálními herci. Traduje se, že je režiséři bijí, řvou na ně, zkoušky trvají do pozdních večeních hodin únava neúnava... Co tedy očekávat a čemu se vyvarovat během nacvičování divadla s dětmi:

1. Na děti nemůžete řvát, že jsou bez talentu a nikdy to nikam nedotáhnou. Já to občas řvala sama pro sebe v duchu. Na venek nikdy.

2. Věta "Budeme tu tak dlouho, dokud to nebude perfektní" naráží na rodiče doma očekávající své miláčky a s večerem se stupňující únavu a ukňouranost dětí.

3. Krom toho fráze "Ještě pořád to není perfektní, zkuste to znovu" je pro děti jen fráze, nikoliv měřítko kvality, které by je přimělo opravud to zkusit znovu.

4. Z toho vyplývá že dítě je schopno jednu scénu nacvičovat maximálně třikrát po sobě, poté se z něj stává ukňouraný smradík s utýraným výrazem ve tváři.

5. Pauza na ciagarety je nahrazena nekonečně se opakujícími pauzami na čaj a na záchod.

6. Čtená zkouška = hodina čtení, resp. zdlouhavého slabikování. V hlavě se vám tak začne zoufale opakovat otázka: "Proboha, kdy se ten třináctiletý spratek naučí konečně číst???" Čtenou zkoušku je proto lepší nahradit hned normálním hraním, kdy dětem říkáte, co mají říkat. Nevadí, že vaše hlasivky přitom vezmou za své. Položíte je přece na oltář umění...bez ohledu na jeho úroveň.

Stejně je to ale kouzelná spolupráce a příště napíšu Popelku.

"Socialismus je vědecký světový názor, jehož logická pravdivost je nepopíratelná."

Za dva a půl roku na historii jsem si přečetla spoustu zajímavé, poučné a názorově obohacující literatury. Párkrát se ale stane, že si přečtete i něco, nad čím se dnešní člověk prostě musí smát a s úlevou si uvědomit, jak krásné je žít v dnešní době.

Jak říkal (tuším) Churchil:

"Demokracie možná není nejideálnějším způsobem vlády, ale nic lepšího jsme si ještě nedokázali vytvořit."

Tak aspoň nám ten starý filuta, strýček Winston nalil kromě "slz, potu a krve" také nějaké to čisté víno.

Má hudebně nadaná kamarádka využila možnosti umístit na zdi Facebooku status, aby si našla někoho, kdo s ní půjde na koncert vážné hudby. Pro rozhodnutí jít s ní mi pomohlo hned několik faktů:

1. v televizi je nic

2. v peněžence je něco

3. mám nové šaty

Koncert začínal v sedm. Na programu tři symfonie v podání Janáčkovy filharmonie. No kvalita. Já čekala, že se po 15 minutách začnu nervózně drbat na nohách a koukat po ostatních divácích, ale osud tomu chtěl, že se mi ty skladby zalíbily. Krom toho vám sezení v hudebním sále umožňuje přemýšlet nad spoustou jiných věcí, aniž by vám však nějak zásadně unikl děj, jak tomu bývá v divadle či v kině. V klidu a noblesně oblečená jsem si tedy za zvuku libé hudby popřemýšlela nad svým životem, oblečením, penězi, opačným pohlavím, jídlem, nastávajícím víkendem...

Nejvíc oceňuji druhou symfonii o pěti větách a jednom sólistovi s houslema. Prý "talent, absolutní sluch, na vysokou ho vzali hned bez konzervatoře," sdělila mi informovaná kamarádka. Symfonie měla španělské motivy a bavily mě 4 z 5 vět.

Na filharmonii jsem byla naposled ve třinácti letech. Rozhodně se tento zážitek řadí v žebříčku mnou navštívených školních hudebních představení nad Rusalku a parodii Osvobozeného divadla. Vedle toho mají v sále velice pohodlné židle a studentská vstupenka je jen za 60 korun. Tím se pro mě Janáčkova filharmonie dostala na stejnou úroveň spolu s muzeem a galerií, kam chodím za málo peněz trávit čas, když mám chuť tvářit se kulturně a na úrovni.

Znovu jsem dnes navštívila stánek na Zámecké ulici, odhodlaná vyzkoušet jejich espresso i za přemrštěnou cenu a bez mléka, jak jsem psala v prvním článku z 27.10. Velkým, velkým překvapením bylo, že firma změnila svůj přístup. Nabízejí do pressa mlíko, vše navíc zlevněno na 25 Kč a to jak černá tak i mléčná varianta. K tomu modrý kelímek s barevnými proužky, který evokuje cosi italského. Bílé, zřejmě kvalitně těsnící víčko, protože ten kelímek byl téměř plný kávy a mě se žádná nehoda nepřihodila. A to si Lavazza dokonce prošla zatěžkávací zkouškou, když jsem musela dojít ze Zámecké až na fakultu do budovy E, třetího poschodí a nevycintala se mi ani kapka! Krom toho stále platí, že vám slečna za pultem sama kafe osladí, "omléční" i zamíchá.

Všechny tyto nadstandartní služby, lepší cena i skvělá chuť italského espressa mě nutí zvýšit procentuální hodnocení z původních 75 na 85%, čímž se budka na Zámecké dostává na první místo v žebříčku!

Průzkum "cofee to go" v okolí filozofické fakulty jsem roztáhla na centrum Ostravy. Díky tomu můžu předložit hodnocení dalších dvou produktů tohoto typu, se kterými jsem v posledních dnech měla co do činění.

7Days pizza a další jídla do těch bílých krabiček připomínajících polystyren. Bufet se nachází na průsečíku Nádražní a Českobratrské. Co nedoporučím, je jejich ryzoto. Pizza vypadá lákavě, ale ještě jsem ji nezkoušela. Kafe mají dobré. Značka mi nic neříká, a tak jsem si ji nezapamatovala. Vizuální stránka je ve vší parádě. Kelímek je pokryt velice vkusnou hnědou texturou. Víčko tmavě červené. Jako doplněk oblečení nemohu doporučit lepší take-away cofee. Chuť je průměrná, nemám co vytknout, ale ani proč se rozplývat. Menším prohřeškem byla momentální absence mléka v prodejně, za kterou se mi paní upřímně omluvila. Co oceňuji je, že si můžete do kávy nasypat tolik cukru, kolik uznáte za vhodné. K zakoupenému nápoji mi byla zapůjčena i cukřenka. Tím se dostávám k fázi "udělej si sám". Ano i v 7Days si musíte vaši kávu dochutit, zamíchat a uzavřít sami. Nevadí nevadí, za 23 korun jsem ochotna tuto namáhavou činnost podstoupit.

HODNOCENÍ: fajn chuť, cena a hlavně zatím bezkonkurenční vzhled kelímku...80%

Sázková kavárna na Zeyerově (kousek od kostela Sv.Václava, pro neznalece ostravské církevní topografie je to ta ulice u prodejny Vodafonu kousek od Masarykáče...no to už snad najde i naprostá lama...) Co mě na této zapadlé kavárně okamžitě praštilo do očí je velký nápis "Take away cofee 20 Kč". A hlavně značka Illy!!! Od této italské firmy mám nejradši jejich kapučíno, které z pohledu mých chuťových buněk je prostě nepřekonatelné. To už se nedá ovšem říct o jejich espressu, které mě zkutečně ničím neohromilo. Dávala jsem to za vinu tomu kelímku. To mě přimělo dát si ten den ještě jedno espresso Illy ale v normální kavárně do normálního hrnku. Nicméně jsem zjistila, že tím kelímkem to nebude. Prostě presso Illy není "můj šálek čaje" a pro příště zůstanu u jejích kapučína. Ke vzhledu kelímku a víčka, ani tady není moc co opěvovat. Vše je prostě černé. Černá je stylová, krásná, ale musí být v kombinaci s něčím. Aspoň proužek, kdyby tam byl. Ne. V ceně 20 korun je i jedna smetánka a dva pytlíky cukru, opět systém "make by your self". Tím se tento produkt řadí svou finanční hodnotou a úkonovou náročností na úroveň kávy u Mc'Donalds. Narozdíl od žlutého "emka" má ale kvalitní uzávěr. Chuť je srovnatelná. Od italského výrobce bych ale očekávala něco lepšího.

HODNOCENÍ: 70% ...ale to jen za to dokonalé kapučíno.

Tak jsem se zase jednou trochu nasr(píííííííííp)ala. Sednu si celá zničená do vlaku s blaženým pocitem, že za půl hoďky vystoupím u nás na "hlaváku"...ale ono ne. Za chvíli přišla průvodčí, že v Háji ve Slezsku budeme přesedat na autobus, protože je výluka. No to bylo v háji. Takže jsem si naštvaně unaveně sedla do autobusu. Celé to zarachotilo, rozjelo se to a já vytáhla krabičku poslední záchrany- mp"trojku".

A díky elektronickému průmyslu za ni! A díky někomu, kdo mi vložil do počítače písničku od Davida Byrneho s názvem, po kterém jsem pojmenovala tenhle článek. (Mimoto vůbec nechápu, jak se mi do kompu ta písnička dostala...třeba je to prozřetelnost nebo myrákl. Na to můj mozeček nestačí.) No a tak jsem si nasadila sluchátka na uši a najednou se mi po pár taktech rozhostil na obličeji zas ten entuziastický výtlem, o kterém jsem psala už v jednom ze svých článků. Bože, jak já se tlemila na vzodry autobusu plném naštvaných cestujících, jenž se kodrcal největšími díramy ve Slezsku. Podívala jsem se přes hlavy těch lidí ven z okna a najednou mi ty slezské díry připadaly nádherné. Všude samé sklizené, poorané pole vzdouvající se na kopečkách jemně zvlněné krajiny, jak bývá v naší krásné zemi zvykem. Znovu v mé duši zaplápolal plamínek národní hrdosti a touha po agrární minulosti. Chtěla jsem se dotknout té hlíny a zahrabat se do ní a být šťastná, šťastná, šťastná...

Takže i debilní popěvek o tom, jak je svět krásný i proto, že se všechno opakuje pořád dokola miliony a milony let (Ty slova jsou opravdu pěkné a tak roztomile primitivní ale pravdivé.) tak i tento popěvek vás může dostat z nálady pod psa. Nakonec jsem si říkala, že na indické železnici, když je výluka, tak se prostě stojí a čeká. A já tu nadávám pro to, že jsem musela zvednout zadek a přejít pár metrů na autobus.

A znovu se ve mě rozhostila národní hrdost. Sice u nás máme padlou vládu, podivně fungující právnické fakulty, pofidérní zdravotní a sociální systém, nespolehlivé České dráhy, ale na druhou stranu se vždy můžem spolehnout na nějaké náhradní řešení. Život jde dál a je jedno, jestli jedete vlakem nebo autobusem. Hlavně, že se jede.

Mc Donald's nabízí nejnižší cenu za kávu, která nijak neurazí, pokud zrovna nejste Ital nebo kafegurmán. Za 20 korun (reklamní slogan "dvě pětky") dostanete presso v dvoudecovém kelímku. V ceně je i mléko a cukr. Pokud narazíte na hodnou obsluhu ve chvíli, kdy fast-food zeje prázdnotou, nabídnou vám dokonce dvě smetánky a dva cukry! Problém je v tom, že si tam to mléko a cukr musíte dát sami. K tomu účelu dostanete dřevěnou špachtli. Samotná chuť kávy je srovnatelná s tím, na co jsou průměrní Češi zvyklí. Má mírně lahodnou příchuť, na kterou si za chvíli zvyknete, včetně toho podivného ocasu, který za sebou jednotlivé doušky zanechávají. Vzhled kelímku není nijak zajímavý. Na první pohled každý pozná, že jste kávu koupili u Mc Donalda. Bílá barva s hnědým proužkem a značkou firmy nepůsobí nijak kýčovitě, ale v celku ani nijak neupoutají. V čem ale vidím velký problém: Dírka ve víčku, přes kterou se má káva usrkávat anatomicky nevyhovuje, tzn. není těžké se pocintat. Ani samotné víčko není co do kvality ideální. Existuje drobné, ale nikoliv mizivé, procento víček, která na kelímku dokonale netěsní. Mít "štěstí" zrovna na jedno z nich vám může poměrně snadno otrávit celý požitek ze zakoupeného nápoje.

HODNOCENÍ: 75%

KFC Za 25 korun dostanete presso s mlékem a cukrem. Chuť je srovnatelná s kávou od Mc Donald's...vlastně jsem obě kávy pila několikrát a nejsem schopna najít mezi nimi rozdíl. Proč se tedy oplatí, alespoň občas si dopřát kafe o pět korun dražší než u konkurence? Za prvé: Stylový kelímek s víčkem, obojí v černé barvě. Za druhé: Dírka ve víčku je akorát do pusy. Víčko mi zatím vždycky těsnilo, žádné pobrindané faux-paux se tedy nekonalo. Smetánku i cukr si taktéž musíte do kávy vmíchat sami. Lžička je z umělé hmoty, což vadí mému ekologickému já. Výhodou je, že ke kelímku vám přidají i ubrousek, který se může hodit třeba když máte rýmu nebo když jste nešikovní. Velkým plusem pro presso od "kuřecího muže" je fakt, že se nachází mnohem blíže filozofické fakulty než konkurenční podnik. To se dá ocenit především za deště, mrazu a v minimálním čase mezi přednáškami.

HODNOCENÍ: 80% (Kdo se někdy polil McDonaldovou kávou, ten mi dá zapravdu, že těch 5 korun navíc má smysl.)

Nový kiosek na rohu Poštovní ulice a Čs. legií potěší každého, kdo jen projde kolem. Čerstvé bagety, zákusky a jiné dobrotky jsou přesně to, co má šanci nalézt v blízkosti filozofické fakulty své uplatnění. Fakt, že nabízejí kafe sebou, je jedním z pozitivních následků amerikanizace v ostravském regionu. Nicméně, je co dohánět. Chuť kávy je jednoznačně nejhorší z toho, co jsem měla možnost v areálu kolem fakutly zkusit. Kelímek z měkkého materiálu vás může něpříjemně zaskočit, když jej trochu silněji stlačíte v rukou. Víčko těsní jen pro forma. Krom toho zviditělňovaná cena 19 korun čítá pouze černé presso, ale cukr a smetánku si musíte dokoupit zvlášť. Cena i s těmito atributy se nakonec vyšplhala na 22 korun. Významným plusem pro mě však je, že se jedná o český podnik. V době globalizace, Mc'Donaldů a KFCéček je to, pro nás vlastence, milá příjemnost.

HODNOCENÍ: 65% (Agáta je patriotka.)

Budka s točenou zmrzlinou na Zámecké ulici začala nedávno nabízet "take-away cofee". Pro kafofily je pozitivní značka nabízené kávy. Jedná se o italskou Lavazzu. Tím pádem snad ani nemusím dodávat, že chuťově si toto kafe vede nejlépe. Zásadní komplikací však je, že prodejna nenabízí presso s mlékem! Můžete mít pouze černou variantu s cukrem. Pokud potřebujete mléko, můžete si dát latte. Bylo výborné. Za cenu 30 korun to však je na studentku s mým finančním zázemím trochu drahý špás, pokud bych jej chtěla provozovat denně. Ani tmavé presso nevýjde o moc levněji. Stojí přesně 28 korun, čímž je rozhodně tím nejdražším "cofee to go" v okolí fakulty. Samotný kelímek upoutá svou kombinací barev- hnědé a bordó. Víčko těsní a dírka na pití je tak akorát do pusy. Pokud chcete kvalitu a jste ochotni si za ni připlatit, jednoznačně doporučuji budku na Zámecké ulici. Jediné, co mě opravdu zaráží, je ta absence mléka. Pokud se nám Italové snaží nacpat svůj zvyk "neprznit" espresso bílou tekutinou, je to pouhé házení hrachu na stěnu.

HODNOCENÍ: 75% (Povidám, chci mlíko!...a lidové ceny) :-))

Je věta Noela Fieldinga ze seriálu Mighty Boosh, který většina populace nezná, ale to nijak neubírá na jeho kvalitách. Noel je šťastný úplně ze všeho, což dává za příčinu svému mexickému ponču. Já si nekoupila mexické pončo ale pončo, po kterém jsem půl roku toužila. Pak mi jej zlevnili na bezkonkurenční cenu zrovna ve chvíli, kdy jsem byla při penězích. A to bylo jasné znamení, jasnější než betlémská hvězda, velké žluté M, nebo neony nad benzinkami, když zoufale potřebujete na záchod. Jasné znamení, že toto pončo si koupím a budu šťastná za deště, mlhy, přes všechny citové problémy i nevyřešené otázky mé kariérní budoucnosti. Stačilo navléct si pončo a celý svět mohl sledovat můj entuziastický výtlem.

Po půl roce štěstí jsem nabyla přesvědčení, že by bylo vhodné jej vyprat. Do pračky jsem dala ryfle, věci na cvičení, ponožky, pončo a pak se tam nějakou záhadou připletl papírový kapesník. Rozhodla jsem se pro program "denní prádlo"...tzn. propocené prádlo bez skvrn, nenáročné praní na 40 stupňů, nikomu to nikdy nic nezničilo, vážení zákazníci. Tomu jsem věřila i přes to, že na štítku měl můj drahý kus oblečení doporučeno praní při třiceti stupních.

Po hodině praní jsem vytáhla všechno prádlo podivně zasviněné od papírového kapesníku. To jsem ale nečekala, že krom této problematiky se budu muset vypořádat s kusem sražené vlny, která kdysi bývala pončem...mým pončem... MÝÝÝÝÝÝM PONČEM!!!

Odešlo. Kamarád si jej vzal a udělá z něj kápi pro kata, až půjde na maškarák.

Odešlo, ale jedna věc je jistá. Život už nikdy nebude takovým, jakým byl před mým pončátkem.

Od května jsem se těšila na Divokou kachnu u nás u Bezručů. Důvod byl ten, že je to první představení od Ibsena, které jsem kdy viděla. Bylo to před třemi lety v Praze v Divadle v Dlouhé. Do dnes si pamatuju pro mě osobně uplně ztrhující závěr, když tam jeden z hrdinů stál pod síťkou a řval a mě to uplně tahalo za srdce, uši a nezapomenutelně se mi ten řev vryl do paměti. Zřejmě mi to navodilo i jistou katarzi, paradoxem je, že si vůbec nepamatuju, jestli to pod tou síťkou tak úpěnlivě ječel Hjalmar nebo Gregers, ani nevím, co vlastně ten herec řval. Jenom vím, že řval a pro mě to bylo dokonalé.

Má nadšením překypující reakce, když jsem si v květnu přečetla seznam premiér chystaných u Bezručů na sezonu 2009/2010, je tedy celkem předpokladatelná. Dokonce jsem se kvuli tomu rozhodla přečíst si celou hru, abych byla na představení přichystaná, jak největší teatrofil a šprt.

Spletitý děj divák za chvilku pochopí. Měla jsem vedle sebe kamaráda, který se v tom při svém průměrném intelektu (Co máte proti průměrnosti?) zorientoval poměrně rychle.

Tak jsem se začla zabývat scenérií (Vím, že se má říkat scéna.) a tady je pár několik poznatků:

1. Režisér celé akce, pan Otčenášek, je megaloman. Kdo viděl loni jeho Hedu Gablerovou v ostravském Myronovi, tak mi dá za pravdu. Z Hedy si pamatuju, že bylo všechno velké. Intelektuálové by řekli "stylizované". Kulisy totiž většinou prozradily, jak se věci zkutečně mají. V případě Kachny vzhledem k daleko menšímu prostoru na jevišti muselo být všechno v normální velikosti...až tedy na to, že po celý třetí akt (nebo druhou polovinu druhého aktu?) stála přes celé jeviště velká velká kachna. Herci kolem ní chodili a je zjevné, že i blbec by pochopil, že právě divoká kachna bude mít v představení klíčovou úlohu.

2. Fascinuje mě úplně jiné pojetí scény, kostýmů, masek u Bezručů a v Divadle v Dlouhé. Právě proto jsem se na představení tak těšila. Chtěla jsem vědět, jak ještě jinak se dá Kachna zpracovat, když i to první, pražské zpracování mi připadalo nádherné. Ale upřímně, víc mě po strácnce vzhledu zaujali v Dlouhé. Pamatuju si, jak mě bavilo se na to celé jen dívat, sledovat divadlo jako obrazy. Být vyvedená z míry při pohledu na bizardní kostýmy a líčení herců. U Bezručů mě takhle vizuálně ohromila jen ta obří kachna, o které už jsem psala v bodě 1).

A poslední věc: V Dlouhé obsadili do role čtrnáctileté Hedviky poměrně starou herečku, která to ale zahrála s citem a vůbec nevadilo, že je ve zkutečnosti stará. Fakt se na to dobře dívalo. U Bezručů obsadili mladou, zkušenou herečku. Zahrála to dobře, ale prostě na tu starou paní to nemá. Je mi jasné, že nápad, který realizovali v pražském divadle, se opakovat nedá, protože by každý věděl, že to obšlehli. Asi právě proto byla stará herečka v roli malé dívky tak fascinující. Bylo to totiž neopakovatelné.

No, myslela jsem, že obě představení srovnám, ale netroufám si na to. Tohle ani není recenze, jen pár postřehů, které jsem se rozhodla zaznamenat a zveřejit. Ono to dá i méně práce, než kdybych se pokoušela o opravdouvou recezi...a to po mě přece nemůžete chtít...